Hele, to přece nemá cenu spravovat. Vytrhejte to všechno, paní doktorko.”
“Neblázněte. Vlastní zuby jsou vlastní zuby. Nevíte, do čeho jdete.”
“Prosím Vás! Uděláme klapačky a mám do smrti pokoj!”
Pokoj???..!!!
……………..
….Ráno. Jedno z těch prvních mrazivých. Spěcháme do práce. Z parkoviště přes přechod a podél silnice. Rychle, zdrželi jsme se. Míjejí nás auta zpomalující před semaforem. Periferním zrakem zachytím pohyb v jednom z vozů: Postarší muž za volantem si sundává čepici a odkládá ji vedle sebe. Jasně -pohodlí v autě nade vše! Známe to, že? Jsem schopna si na cestu nejen sundat sako, ale i povolit těsný pásek... Ruka se vrací k obličeji a mě zaplavuje pocit sounáležitosti v předtuše řádně podrbaného čela svědícího od zimní čepice. Ruka však míří níž. K ústům. Muž vyndavá zuby a odkládá je vedle sebe... Auto nás míjí a ve mně zůstává mrazivě vypálený obraz toho intimního okamžiku, kterého neměl být nikdo svědkem. Obraz člověka v nahaté lidskosti, dělajícího si pohodlí na cestu.
Zbavujícího se toho nejvíce nepohodlného.
Čepice.
A vyndavacích zubů!
Milý pane, pokud toto čtete, nebojte se. Dávno jsem zapomněla značku i barvu Vašeho auta a i kdyby ne, stejně bych nic neprozradila. Ctím Vaše soukromí. Ale velice pravděpodobně nikdy nezapomenu na Vás v této prchavé chvilce. Hluboce mě to zasáhlo. Mrzí mě to. Mrzí mě, že se v celém Vašem životě nenašel nikdo, kdo by Vás dostatečně motivoval a naučil Vás starat se o zuby. Nebo že jste mu v ten pravý čas nenaslouchal. Mrzí mě, že se nenašel nikdo, kdo by Vám dokázal smysluplně pomoci, když už problémy nastaly, a kdo by Vás ještě v čas nasměroval. Štve mě, že jste definitivně odsouzen k tomu nosit náhradu chrupu, která je pro Vás natolik nepohodlná, že se jí zbavujete, jakmile Vám to společenská situace umožní. Mrzí mě, že bude už jenom hůř, protože pod tímto typem náhrad mizí kost mnohem rychleji. Ale zároveň že tato náhrada, když už není dostatek kosti, je to jediné, co Vám my zubaři můžeme nabídnout…
Asi to bude znít trapně, ale je mi to líto.
My ostatní, kteří máme ještě šanci, vezměme své zubní zdraví do svých rukou. Přestaňme se vymlouvat na špatné geny, poškození zubařem, ascendent ve štíru,
i cokoli jiného! Navštivme kvalitní dentální hygienistku, abychom si ověřili, zda si čistíme zuby dobře. A mějme oči, uši i ruce otevřené jejímu vedení. Ať zjistíme, kde děláme chyby. (A děláme je všichni!) Učme se. A pravidelně se k ní vracejme, aby nás znovu a znovu postavila do latě. Stejně jako člověk toužící po úspěchu znovu a znovu vyhledává služby trenéra, aby si vypiloval techniku. Je to ta nejlepší (a v důsledcích i nejlevnější) investice do našich zubů. Protože takhle jednoduché to prostě je: Čistý zub se nekazí!
A najděme si dobrého zubaře, trochu blázna, pro kterého je poctivá zubařina životní vášní, a choďme k němu pravidelně, abychom dali do kupy, co jsme ve své nedokonalosti nezvládli učistit a abychom na to přišli dříve, než dojde k velkým škodám.
….Protože máme ještě šanci.
Šanci mít vlastní zuby napořád. Vlastní zuby, které nepřekážejí. Které fungují, jak mají zuby fungovat. O kterých si po většinu
asu ani neuvědomujeme, že je v ústech máme.
Děkuju.