Komu jsem slíbila, že rovnátka a ortognátní operace budou, hurá!
Dlouho, dlouho, moc dlouho jsem tento článek připravovala. Sbírám fotky více jak 2,5 roku, takže za výdrž mi tleskněte :-)
TO, ošklivé a uchu, či očím cizí slov, ORTOGNÁTNÍ, znamená chirurgickou úpravu profilu obličeje, kterou nelze vyřešit pouze rovnátky. Chápejte to tak, že některé vady skusu a potažmo vzhledu obličeje/čelistí/okolí úst - zkrátka jinak, než operací nevyřešíme. Jsem přesvědčena, že valná většina pacientů se pro operaci rozhodne právě kvůli nemožnosti ideálně skousnout, efekt hezčího profilu obličeje je bonusem navíc, přidanou hodnotou.
Představte si to jako předsunutí či zasunutí spodní, či horní čelisti. Ano, kupředu či dozadu znamená říz na obou stranách čelisti, nastavení čelisti do ideální polohy a sešroubování částí čelisti dohromady šrouby, řemínky (ne, v rámu na letišti nepískáte), již v ideální poloze oproti čelisti druhé. V těžších případech se pohybuje oběma čelistmi tak, aby do sebe již srovnané zuby po rovnátkách dokonale dosedaly. My jsme měli před sebou operativní předsunutí horní čelisti.
Měla jsem to štěstí celý proces pozorovat jako divák z první řady, možná ještě blíže. Neprošla jsem si operací přímo já, ale ústa, která se mnou sdílí domácnost. To, že můj Jakub potřebuje rovnátka jsem věděla hned, jak jsem ho poprvé viděla. Než jsem ho před třemi lety ukázala své kamarádce ortodontistce, neměla jsem velkého tušení, co všechno nás nebo spíše Jakuba, čeká.
Přemýšlela jsem, jak vše tak nějak více přiblížit, abych jen netlumočila a vymyslela jsem formu psaného rozhovoru. Na nahrávku jsem si netroufla, asi by jste z mého a Jakubova vyjadřování neměli hezky nalezené uši na večer po práci, tak snad nepohrdnete psaným projevem. Podotýkám, že jsem v textu maximálně proškrtala věty, co byly příliš dlouhé a upravila hrubky - promiň Jaku, nic víc, nic míň.
TAKŽE! Z rodinného archivu.
Takhle to začalo...
Listovala jsem 5-ti lety fotek. Najít fotku, kde se Jakub zubí je nemožné. A ta fotka Jakuba jako maličkého... to je srdcovka!
A takhle skončilo.
Myslím si, že změna zevnějšku je absolutně znatelná. Obličej už není tak protáhlý, dostal zaoblenější tvar a úsměv šel více do šíře. Nehledě na to si Jakub konečně nestrká podvědomě ruce či jiné věci před zuby a občas se i vyzubí :-)
PS: vlasy ubyly, šediny přibyly ... ale neříkejte mu to nahlas...
◦ Co tě přimělo přemýšlet v tvém věku o rovnátkách, ba dokonce o ortognátní operaci? Vzhledem k tomu, že mi bylo do vínku dáno "krásné" postavení zubů a čelistí (řečeno s nadsázkou), byl jsem již v útlém věku nucen navštěvovat ortodoncii. To mi bylo cca 12 let. Když si dnes vzpomenu na útržky toho, jak jsem s maminou docházel v místě bydliště a později jezdil za specialisty na kliniku, jen se usmívám. Zároveň obdivuji a děkuji právě mamině za trpělivost a strávený čas po čekárnách, křeslech v ordinacích zubních lékařů. A že jich bylo! Nu a výsledek? Po dvou letech "léčby" trhání zdravých zubů, žádný... zuby stejně křivé a postavením čelistí se, co si pamatuji, nikdo nezabýval. I z tohoto důvodu jsem tento "problém" vzal jakou součást svého života, který není třeba řešit a více se tím nezabýval. Koneckonců, najedl jsem se a nic mě nebolelo, tak co... Nyní je mi krásných 39 let, mám dvě krásné děti, mám krásnou přítelkyni, krásnou rodinu, super lidi kolem sebe a dovolím si tvrdit, že i konečně krásný úsměv s krásnými zuby. O opětovném řešení mé zubní patálie mě přiměli přemýšlet dva lidé. Můj dobrý kamarád a v té době i zubní lékař Aleš a má současná milovaná přítelkyně a zubní hygienistka v jedné osobě, Ifka. Prvním byl Aleš. Při pravidelných, preventivních návštěvách mi občas nadhodil, zda jsem nepřemýšlel o opětovné léčbě, že dnes jsou již postupy trochu jiné, vše jde dopředu a výsledek by se určitě dostavil. Pěkně jsem si o tom vždy popovídali a pro mě to tím skončilo. Říkal jsem si, že ve svém věku 36 let již nic řešit nechci a už vůbec - lítat po doktorech apod... Na to zkrátka není čas (samozřejmě výmluvy). Jednoho dne se u Aleše v druhé ordinaci objevila osudová žena/slečna jak pro mé zuby, tak i pro mé další životní bytí. Dentální hygienistka, Ifka, která byla druhou ortognátně osudovou. Po první návštěvě na DH jsem zjistil, že si vlastně neumím čistit zuby a dostal kontakt přímo na lékařku, shodou okolností kamarádku Ifky, která pracovala na ortodoncii v Plzni ve FN. Pak už vše začalo nabírat obrátky...
VSUVKA - On si to Jakub nejspíše nepamatuje, shoda okolností to úplně nebyla, musela jsem tomu trošku pomoci :-) Dva roky našeho soužití mi tvrdil, že ne, že není třeba a že už je starý... ani na konzultaci nechtěl, stejně jako valná většina mých pacientů na křesle. Pochopila jsem, že rodinný příslušníci ač v pozici odborníka se doma moc neposlouchají. Nevzdala jsem se a vymyslela kulišárnu. Evička v té době ještě pracující na ortodoncii ve FN Lochotín přijela na dentální hygienu. Sladila jsem čas a nechala se Jakubem vyzvednout v práci a... jéje. Jakube, zrovna je tady Evi. Evi prosím Tě, nemohla by ses kouknout, co by se s tím dalo dělat a doporučila bys i teď rovnátka?
Jak se to říká? Byla ruka v rukávě? :-))
Slova Evina při prvním pohledu skousnutých zubů byla něco jako, nééé, to nééé, achjo a pak další výčet zděšení a zároveň souznění.
Evi, díky! ◦ Má to v tvém věku ještě smysl? Za sebe jako laika/pacienta mohu zcela s jistotou říci, že rozhodně ano. ◦ Měl jsi oproti mladším ročníkům nějaký handicap? Většina tvrdila, že asi opravdu důležitou roli hraje věk, tedy průběh léčby, hojení atd. Já jsem ale nejvíc řešil práci/neschopenku = menší příjem a dále to celé zaplatit + samozřejmě čas, kdy budu nepoužitelný. ◦ Co všechno předcházelo samotné operaci? Trhání zdravých zubů tj. několik návštěv svého zubního lékaře, včetně DH. Dále spousty návštěv a konzultací na ortu ve FN Plzeň. X desítek otisků, rentgeny, 3D skenování, lepení, manipulace s pevnými aparáty atd. Nesmím opomenout předoperační i pooperační vyšetření u svého obvodního lékaře, laboratoře. Je toho dost, ale výsledek stojí za to vše absolvovat. ◦ Jak vypadal den D a pobyt v nemocnici? Operace i následná hospitalizace probíhala ve FN Plzeň, Lochotín. Mimochodem, velmi profesionální přístup, vše se mnou předem konzultováno, vše vysvětleno, nemohu si na nic stěžovat, naopak, asi nelze ani slovy vynachválit jak doktory/ky, tak sestřičky. Prostě pecka! Samotný den operace byl pro mne úplně normální všední den, jako každý jiný. Nervozita kupodivu nebyla, spíše jsem se těšil, protože jsem do té doby nikdy nebyl "pod kudlou". Takže jaká asi bude ta narkóza, budu si něco pamatovat, jak to vypadá na operačním sále a tak. Zkrátka jako malé dítě. Operace byla naplánována myslím okolo oběda cca 13:00 hodina. Den před tím, večer již bez jídla, ráno také + sestřička přinesla punčochy a zavedla mi kanylu (apropo to bylo asi z celého pobytu to nejhnusnější). Cca hodinu před operací jsem dostal něco do kapačky, co to bylo si nepamatuji. V klidu jsem ležel na pokoji, rozjímal a opravdu se těšil až pojedu na lehátku přes nemocnici na operační sál. Jak říkám, malé dítě. Vím, že to bylo asi s půl hodinovým zpožděním, přijela sestřička s lehátkem, já se musel svléci do naha, u čeho jsem se oba dost zasmáli (dále bych to nerozebíral), dostal jsem anděla, lehl, přikrýt a vyrážíme. Přesně jak ve filmu, koukáte nad sebe a vidíte jak se míhají zářivky. Fakt sranda. Po 10 minutách jsme dorazili před sál. Zaparkovali mě vedle slečny, která byla na operaci přede mnou. Trošku mi spadl hřebínek, jelikož celých zhruba pět minut tam brečela bolestí, když se začala probírat. Ale což, jsem chlap a hurá na sál. Opět sranda, nechtěli mě nechat si samotného přelézt z vozítka na operační lůžko, ale nakonec jsem to dal sám. Začali mě celého svazovat/kurtovat. Pak jsem zavedl rozhovor se sestrou, která třímala v ruce mobilní telefon, zda-li bychom si nemohli dát selfie a následné odeslání fotky na můj MT. To už se do našeho rozhovoru bohužel vmísil anesteziolog a nekompromisně, bez emocí se mne začal ptát na různé věci. Po vylíčení vzájemných sympatií mi už jen sdělil jak budu usínat a po té si již nic nepamatuji...
Operace prý trvala něco málo přes hodinu. Probudil jsem se až na pokoji. Vše v pořádku a bez komplikací. Měl jsem kapačku s roztokem proti bolesti. Neustále mi bylo připomínáno, že kdybych cítil bolest, nemám se stydět zazvonit a sestřička vždy něco donese. Prý si nemám hrát na hrdinu. Za celou dobu se tak nestalo, zaplať pán Bůh za to. Vše probíhalo až nadmíru dobře. Samozřejmě přišel otok, hlava jak meloun, občas nějaká ta krev apod. Noc pro mne byla nejhorší v tom, že neumím spát na zádech. Ale jinak úplná pohodička. Po třech dnech už jsem nevěděl co bych dělal a i když jsem měl klidový režim, chodil jsem po večerech v nemocnici ze 7. patra do suterénu a zpátky. Mezi tím byla každý den ráno vizita, kontroly apod. pro mě otrava, nuda. Měl jsem předem zamluvený nadstandardní pokoj s TV, lednicí, klima apod. a i tak pro člověka aktivního - děsnej opruz. Jo a co mě štvalo úplně nejvíc z celého pobytu krom jídla, bylo situování nadstandardního pokoje. Okna byla směřována, částečně k heliportu. Dále není co bych k tomu dodal, jistě si to dokáže člověk představit. No a tak jsem začal přemlouvat doktory, ať mě pustí domů... Povedlo se. ◦ Co všechno jsi mohl a nemohl po operaci jíst, jak vypadal tvůj den na talíři i mimo něj? Mohl jsem jíst vše, ale v kašovité, či tekuté podobě. Maso, zelenina, ovoce, vše se dá rozmixovat a vypít. Opět v tom nevidím větší problém. V nemocnici jsem žádné gastronomické porno neočekával a jsem ročník co byl ještě na vojně, takže pro mne se žádný velký průser nekonal. Hlady jsem netrpěl. A chuť si také přišla na své - ukecával jsem sestřičku a ta mi nosila proteinové drinky různých příchutí, takže velká spokojenost. ◦ Po jak dlouhé době ses cítil již úplně v pohodě? Popravdě? Už asi týden po operaci jsem byl fakt v pohodě. Kdybych neměl otoky, myslím že by na mě nikdo nic nepoznal. Kdy jsem se cítil úplně v pohodě si opět již přesně nepamatuji, ale cca 2 měsíce... ◦ Cítíš změnu, v čemkoli? Hlavně jsem si dost dlouho zvykal na normální skus. To byla pro mne největší změna. 36 let nedokousneš předními zuby a když, tak zub na zub, takže potom to byl masakr. Poprvé jsem ukousl třeba plátkový sýr předními zuby, řezáky, ne bokem, tedy stoličkami. Naučil jsem se více smát, ne že bych se před tím nesmál, ale podvědomě tam člověk někde má, že ty zuby nejsou jeho silná stránka a je lepší je neukazovat. Teď se s nimi chlubím. Spoustu známých, kamarádů, kteří mě viděli po dlouhé době po operaci mě ani nepoznali, svoji roli zde hraje i plnovous. Já na sobě moc vizuálních změn nevidím, což je samozřejmé, ale ostatní ano. ◦ Jak dlouho celý proces k dobře kousajícím zubům trval? Budu-li to počítat počítat od první konzultace na ortu, trvá tento proces ještě dnes, což je něco málo přes dva roky s tím, že poslední půl rok spíše řešíme jen detaily. ◦ Kolik to celé stálo? Opět, nebudu-li počítat náklady na dojíždění, ušlý výdělek, nemocenskou apod. tak si myslím že cca 30 000 - 40 000,- s tím, že operaci mi plně hradila pojišťovna. ◦ Jak ses staral o zuby během celé léčby, bylo to v něčem jiné než předtím? Před pěti lety bych napsal, že pečlivěji, nadstandardně. V současné době je tento dřívější nadstandard pro mne standardem. Je to pouze o tom naučit se pečovat o své zdraví, tedy i zuby. Tady se sluší velké poděkování mé DH, která mě k tomu dokopala a občas ještě dokopává. Takže stručně, sonický kartáček, obyč kartáček, mezizubní kartáček a patřičná ústní voda (ale ta spíš v době po operaci), teď již minimálně. Čištění po každém, opravdu po každém jídle a né 2 minuty, ale po dobu kdy jsem si pocitem, pohledem a jazykem nebyl jist, absolutní čistotou. Jak říkám, jde pouze o návyk. Jak si člověk na toto zvykne a naučí se, už mu to zůstane. ◦ Bolelo to? Co bylo z celé léčby nejhorší? Každý má práh bolesti postavený jinak. Zaokrouhleně řečeno, mě to nebolelo. Ani po operaci, ani při nošení rovnátek, ani při trhání zdravých zubů. Další věc je určitě šikovnost doktorů a kompetentních pracovníků. A na ty jsem měl rozhodně štěstí. Nejhorší? Jednak když jsem měl v "hubě" na horním patře
drátek/pružinku která mi roztahoval zuby/čelist a já neuměl mluvit, šišlal jsem. Takže spíše z hlediska komfortu a společenského kontaktu s lidmi. Stud. A nejvíce nepříjemné, ne bolestivé bylo sundávání rovnátek. To mě doslova sra***. Nevím proč, ale je to tak. ◦ Co ti léčba přinesla a naopak, vzala? Vzala mi pár zdravých zubů a přinesla kouzelný úsměv, zdravé zuby i do budoucna a určitě větší sebevědomí. ◦ Stálo to za to a šel bys do toho znovu, kdybys věděl, co všechno tě opět čeká? Určitě, ani bych neváhal a šel bych do toho hned znovu. Nebojte se, výsledek opravdu stojí za to a ten pocit, je k nezaplacení. ◦ Ortognátní operace 10-ti slovy (nemusí tvořit větu) zuby, zubař, DH, rovnátka, čištění, nemocnice, operace, finance, zdraví, sebevědomí, úsměv ... Na závěr se sluší velké díky všem zúčastněným , kteří mi byli podporou a na celé této akci se podíleli. Určitě bych na někoho zapomněl, takže nebudu jmenovat, ale opravdu velké díky!!!
Snad jsem se zeptala na hlavní body, které vás všechny v ordinaci zajímají. Vím, že pacientů, kteří řeší rovnátka je mnoho, ortognátních případů je méně, ale jak psal a říká všude Jakub... nikdy není pozdě!
Více jak dva roky se těším, až tenhle článek sepíšu a až vám budu moci v ordinaci ukazovat, že i skoro ve čtyřiceti (promiň Jaku) se to dá. Jen chtít a samozřejmě něco našetřit.
Poslední, co sem ještě vložím, jsou fotky prostupující téměř 2,5 lety od počátku po konec celé léčby. Nejsou to ukázkové fotky, stále to neumím, ale myslím si, že i takhle je to více než patrné.
Pokud jste dočetli až sem, děkuji vám! Díky FN Lochotín odděleně ortodoncie, maxilofaciálnímu oddělení, Alešovi, Zdeňce, Evině a slečně Ihové, konečně koušeme i steak a smějeme se!