Doba s vůní roušky...

AHOJ! Doktorka říkala, že to mám napsat asi nějak takhle:

Hele! VY všichni!

Tohle je náš denní chleba. Přicházíme do kontaktu se vším možným a nechceme to prskat na vás naše pacienty. momentálně jsme ale všichni pacienti. NIKDO z nás nevíme s čím jsme přišli do kontaktu. Uvědomme si, že pokud budeme prskat na ulicích v obchodech a všude kde ještě stále smíme... nebudou ta opatření nikdo 100procentní.

CHRAŇME SE! Všichni navzájem, protože nikdo nevíte, odkud se vám to vrátí.

ROUŠKA NEBO ŠÁTEK NENÍ OSTUDA, NAOPAK!

Story před 30-ti minutami na poště.

To, že tam až na mě a dva spoluobčany bez čehokoli kolem úst nikdo nebyl, kvituji. Děkuji!

Jdu k přepážce a pán bez roušky, od kterého bych to nečekala, se mě od stolku ptá, zda jsem si roušku ušila sama. Skoro jsem upadla, když mi došlo, na co se mě ptá. Říkám mu s úsměvem, (který teda pod rouškou není vidět, ale oči prozradí vše) že ANO. On mi odpovídá, že si jí také musí vyrobit. Tak jsem mu ve dvou větách poradila, že má doma rozstříhat staré bavlněné prostěradlo a podle nějakého návodu na internetu si to doma v ruce spíchnout, že to lze.

Spokojeně pokynul, usmál se.

Rozloučila jsem se.

Stále je nás na těch ulicích málo s rouškou na obličeji.

Pojďme do toho ať je vše zlé, co nejdříve pryč.

Bez vás to půjde strašně rychle z kopce!

Díky!