Chtěla bych dnes napsat o trošku jiné rovině zubů. Nevím, zda to bude čtitelné pro všechny, ale pokud by ten text měl porovnat smýšlení komukoliv, budu ráda.
Dlouho jste o nás/mně neslyšeli. Sled událostí v posledním čtvrtletí byl tak rychlý, že jsem nestíhala psát ani nabádat ostatní zubaté, aby psali. Moji milí spolu-psáči, to skončilo :-)
Neozývali jsme se proto, protože mi práce a pacienti přerostli přes hlavu. A to v takové míře, že jsem složila hlavu na dva týdny v nemocnici. Rozhodně nechci vyvolávat v někom pocit, že chci být litována - proto to opravdu nepíši. Záměr je zcela jiný.
Už na škole nám říkali, že si na své psychické i fyzické zdraví máme dávat velký pozor. Ve dvaceti mávnete rukou a říkáte si,že k tomu nemůžete dojít. Sil je dost, škola mě moc neunavovala, chodila jsem tam vlastně ráda. Bylo to období, kdy jsem měla pocit, že řeším všechno (a v pohodě) a vlastně jsem neřešila nic. Ještě před pár měsíci jsem pokukovala po školeních a titulky o syndromu vyhoření a jakákoliv témata o protahování a ergonomii, případně cvičení a psychické zátěži jsem absolutně přehlížela (já která mám papír na fitness trenéra budu potřebovat rady ohledně protažení a stejně tak, já která mám doma psychologa budu potřebovat kurzy s podobnou tématikou?) a v duchu si pěla tu samou písničku ze školy, že toto se mě stále netýká.
Nával přicházel a jelikož neumím říkat ne - jen opravdu zřídka kdy, navalovalo se toho na mne víc a víc. Lístečky na magnetické tabuli jsem tak tak, každý týden zvládla odškrtat fajfkou. Zapálil mě blažený pocit, nadýchla jsem se a v pondělí jela nanovo. O obědě jsem samozřejmě řešila pouze pacienty, momentálně si uvědomuji, že jsem tím trápila i širé zubní okolí, protože ani je jsem nenechala vydechnout - omlouvám se. Nátlak pacientů, kteří něco potřebují hned vzrůstal a jelikož má objednávací doba je dosti dlouhá, sklouzávala jsem dost často k tomu, že jsem ty chudáky, co mi přišli opravdu jako chudáci, dala za konec mé pracovní doby. Co si budeme povídat, průměrnou pracovní dobu odhaduji na 10h na den. V extrému jsem tady uměla sedět třeba i 12h. Do toho všeho se přimíchaly změny v práci, takže vás něco vykolejí z té harmonie, která tu vládla a další jiné drobnůstky, nad kterými bych normálně mávla rukou - ale v té době mě vysilovaly.
Myslím si, že jsem člověk, co má velkou míru empatie, je více sociálně zaměřený a peníze pro něj nehrají zásadní roli (vím, že to bez nich nejde, ale není to to, co mě naplňuje blahem). Napřed spokojené okolí, protože pro něj tu sem... a pak já - jak časově, tak finančně. Několikrát mi tady naše sestřička Janička chodila hlídat kasu a zlobila se na mě, že dávám lidem slevy (až si to přečte jsem si jistá, že se zasměje). Chápejte to tak, že těch slev bylo opravu hodně a školitelé v oblasti podnikání by mě zavřeli do klece a chodili by se na mě koukat se svými žáky, jako na exotické zvíře. Ale oni jsou přece chudáci, říkávala jsem, když jsem Janičce vysvětlovala, proč je v kase méně, než mělo být.
...
Ležím, koukám jak mi dokapává kapačka. Tak nějak mě baví koukat na ty kapky, alespoň nějaké vzrůšo. Bolí mě hlava, hodně mě bolí hlava. Zavírám oči. Modlím se aby se ta bolest v zátylku a za očima přestala zvětšovat, aby ten trpaslíček přestal tahat za ty nitky v hlavě. Dávám hadr přes hlavu a čekám. Hodina, dvě, bolest neutichá. Sleduji ty červené hodiny v pokoji, které znám už zpaměti a hýbu imaginárně malou ručičkou kupředu. To vydržím, říkám si. Prášek! Přinesli ho! Ještě chvilku a měla by přijít úleva. Snad přijde. Přišla. A občas taky nepřišla. Čas, kdy čekáte na výsledky z CT, magnetické rezonance a dalších vyšetřeních, které mi dopřáli v nemocnici je ubíjející. Ticho, klid, jen hluky za dveřmi. 20 hodin jen se svou hlavou a v napětí je zápřah sám o sobě. Přemýšlíte, kalkulujete, říkáte si, když to bude špatné budu silná. Připravím se na to a nějak to zvládnu. Pak si vzápětí vyčítáte, že nad tím vůbec tak dumáte, že to přeci bude v pořádku. Že ještě ve třiceti nekončíte. Že zítra už si na to WC dojdete, že se zkusíte posadit. Své blízké vídáte při návštěvách a říkáte si, tak třeba je to dnes naposledy (i v takové fázi jsem byla, ještě teď se mi ženou slzy do očí) ... Houpačka nahoru, dolu, nahoru, dolu. Výčitky, útěcha, kapky.
...
Konec byl šťastný. Vše čisté. A resumé?
Únava, vypnutí organismu a pak jedna velká nesnesitelná migréna (která i s příznaky předtím napovídala spíše na encefalitidu) - ta odstartovala sled nemocničních kontrol a spekulací. Stav, kdy už tělo říká ne a vy přesto jedete jako tank, protože nechcete zklamat okolí, známé, kamarády, pacienty. Říkávala jsem si, že jsou unavení i ostatní, že je to dobou, obdobím, špatným týdnem, nevyspáním, cyklem, jídlem. Vymyslela jsem vše možné i nemožné, čím to mohlo být. Ale přiznat si, že jsem unavená z toho, že jedu na 150% a že už prostě nezvládám... přišlo pozdě. A díky za to, že to přišlo a dalo se vše vrátit a napravit. Neposlouchala jsem. I když jsem věděla, že mají pravdu. Najela jsem na obranný mechanismus hned, co jsem slyšela, slova o tom, že to nemůžu dlouhodobě udržet. Při prvních slovech jsem postavila v hlavě zástěnu, mozek vypnul a já jakoby neslyšela.
Nedělejte to. Nestojí to za to. Nic za to nestojí a vždy, ač to vypadá, že to nepočká. Všechno počká. Věřte mi.
...
Jediné co nepočkalo na mne jsou splátky, sociálka, zdravotka a další tomu podobné. Tím navazuji na ,,chudáky a slevy,, z odstavce výše. Píši to sem schválně, protože si nemyslím, že bych byla jediná (alespoň tajně doufám),. která je v tomto ohledu ,,marná,.. A pokud nepomohou slova o nemocnici, mohly by pomoci slova o penězích. Jedno měsíční zaškobrtnutí a jeden rozbitý EMS Master piezon(to je ta krabička s kterou pískuji každého pacienta) hned, co přijdete konečně něco na ty splátky vydělat, jsou noční můra podnikatele :-) A já se ptám, zaplatí to vše ti ,,moji,, chudáci se slevami, když jim to teď řeknu?
Ponaučila ses Ivo? Ponaučila. Neberte článek jako plakání a chtíč po nějakém poplácávání. Naopak, uvědomuji si, že jsem se do toho stavu dovedla já sama v dobré víře, že spasím všechny a hned. Jen bych ráda nastínila to, že jsme všichni jen lidi. A ať už mluvím k holkám hygienistkám, či jiným povoláním s velkým zápřahem v dnešní době. Nebo mluvím k lidem, co tlačí na zubaře/hygienistky či sestřičky v ordinacích a vztekají se, že termín je až za tři, čtyři měsíce. Nelze to - alespoň ne u nás zubatých. A pokud máme odvádět kvalitní práci, nebýt seždímaní a neulehat v pokojové lůžko na delší čas (protože se na nás valí na každého 3500 pacientů), musíte mít s námi termínovou trpělivost - opravdu na Tachovsku není mnoho zubařů, ani hygienistek a nelze dělat 24h denně. Berte to jako časovou investici, protože i my jsme lidé a pod tlakem a únavou děláme chyby. Jde přeci jen i o Vaše zdraví. Díky <3