Jak se stát zubařem

Myslím, že neexistuje povolání, na které by se více hodil citát z legendárního českého seriálu, jenž jsem si dovolil trošku poupravit.

„Zubní lékař je umělec a psycholog a stratég“.

Často se mě pacienti ptají, proč jsem chtěl být zubařem. Rodiče zubaři, ba ani lékaři nejsou a i přesto jsem jím chtěl být asi od 15 let. Bylo pro mě vždy důležité, že se jedná o obor, který byl, je a ještě pár let bude nedostatkový. Viděl jsem jistotu toho, že o práci nebude nouze. Další věcí, která mě na zubařině lákala, je úzké propojení mezi studijním oborem a samotným zaměstnáním. Nechtěl jsem se stát absolventem vysoké školy, který sice má diplom, ale neví jak a kde se uplatní. A v neposlední řadě pro mě byla důležitá i vidina toho, že se v poměrně blízké době po ukončení studia mohu osamostatnit a být sám sobě šéfem. Na druhou stranu to byl krok trošku do neznáma. Tuto práci si nelze jen tak na chvilku vyzkoušet. Nemohl jsem si jen tak cvičně u nějakého kolegy vyvrtat pár zubů a zjistit jestli mě to vlastně baví. Leč, vyšlo to!

Vezmeme to ale pěkně od začátku. Vše začíná přihláškou na vysokou školu. Možností u nás máme pět (Praha, Plzeň, Hradec Králové, Brno a Olomouc). Osobně tuto část považuji za největší úskalí. O studium oboru zubní lékařství je poměrně velký zájem a každá fakulta má jiné podmínky přijímacího řízení. Některé dokonce přihlíží i k prospěchu na střední škole. Sám jsem se dostal na plzeňskou fakultu až na druhý pokus, ale můžu říct, že roku stráveném za pokladnou v KFC v Praze nelituji. Aneb není nad to, když si čerstvý maturant „přičuchne“ k opravdové práci. Hned ho to přinutí se více snažit a na svůj vysněný obor se dostat. Po písemných přijímacích zkouškách a týdnu nervozity do zveřejnění výsledků hurá na zápis a můžeme odstartovat pětiletý kolotoč studia na vysoké škole.

Zde si dovolím malou vsuvku. V roce 2004 došlo ke změně vzdělávacího systému (konkrétně zákony č. 95/2004 Sb. a č. 121/2004 Sb.). Dříve nastupovali všichni studenti na šestiletý obor všeobecné lékařství, kde po úspěšném dokončení čtvrtého ročníku byla oddělena část studentů se zájmem o stomatologii. Ti poté dokončili svoje šestileté studium složením státních zkoušek a získali titul MUDr. - doktor všeobecného lékařství (medicinae universae doctor). Dále bylo nutné získat atestaci pro obor stomatologie. Od roku 2004 mají studenti se zájmem o stomatologii vlastní a pouze pětiletý obor zubní lékařství. Tento pětiletý studijní obor zakončený státní zkouškou z šesti předmětů již nevyžaduje atestaci. Pro odlišení tito absolventi získávají titul MDDr. - zubní lékař (medicinae dentium doctoris).

Pět let na vysoké škole uteče jako voda. Ani se nenadějete a po složení 36 zkoušek vás čeká posledních šest státnic a tradá do světa pracujících. Jako v každém oboru, když chce jít člověk s dobou a nezaspat, vzdělávání zkrátka nekončí. Obzvláště posledních pár let máme obrovský boom nových technologií a přístrojů, které nám zpřesňují a usnadňují práci. Ruku v ruce s tím samozřejmě rostou i nároky na lékaře, kteří musí být schopni tyto přístroje obsluhovat. Ze stomatologie se pomalu stává teamová hra. Je potřeba spolupracovat s dentální hygienistkou, ortodontistou, chirurgem, implantologem a to tak, aby léčba dávala smysl a pacientovi investované peníze nepřišli vniveč.

A jak se stát dobrým zubařem? To je velice složitá otázka. Osobně se snažím vždy odvést 100% práci. Nakupovat moderní technologie a držet krok s dobou. Číst nové studie a poučit se z chyb mých i chyb druhých. Věnovat se pacientovi, vysvětlit mu všechny možnosti i úskalí ošetření, případně ho uklidnit, když ho ošetření stresuje.

Ale hlavně, mám svoji práci rád.