Co je (a co není) krásný úsměv - 1. část

"Představ si, že někde na planetě žije chlap, kterej ji smí líbat..!", praví Spike (jehož zuby jsou kapitola sama o sobě) v již klasické romanťárně Notting Hill na adresu hlavní hrdinky v podání Julie Roberts…

…Julia se směje a nenechává nikoho na pochybách, že ta věta není jen prázdnou replikou ve scénáři. Směje se ústy, směje se očima, obočím….ona se snad směje i nosem a ušima! Zaměřme se však na ústa. A -pro tentokrát- na to, co NENÍ-či spíše CO BY NEBYL- krásný úsměv.

A do hlavní role hororu obsadíme…..Julii!!!

V tomto případě na fotografii Very Anderson:

Scénář začíná jednoduše a nenápadně: “Julia si přestává čistit zuby…

Zuby postupně obrůstají nevzhledným povlakem z bakterií a zbytků jídla a tento se drží u dásní a mezi zuby, tedy v místech, kde nedochází k samoočišťování při jídle a mluvení… Dásně se drážděním plaku zanítí, zarudnou, natečou a snadno krvácejí…”

UH! Už toto samo o sobě nevypadá hezky (Promiň, Julie!). Scénář však přitvrzuje.

Dějová linie A se ubírá zhruba takto:

…A dějovou linie B lze zjednodušeně představit takto:

(Ááááááá! ODPUSŤ, Julie!!!) Dějové linie A a B se mohou volně prolínat, okořeněné více či méně častými návštěvami zubního lékaře, který ovšem nezmůže nic smysluplného a dlouhodobě fungujícího, pokud Julie nevezme do vlastních rukou své zubní zdraví, zubní kartáček a mezizubní kartáček a nezačne čistit. Do té doby děj scénáře nezadržitelně míří do jednoho bodu: ke ztrátě zubů (a začátku nového dramatu). Žádná z představených fází nevypadá hezky. A to raději nemluvme o čichových vjemech, které nám (naštěstí!) tento film představit nedokáže. A chuťově…ehm…no, věřme, že ústa v žádné z těchto fází NEJSOU k zulíbání!

UF! Julie naštěstí čistí. A JE k zulíbání.

Takhle jednoduché to je. Opravdu. Kartáček, mezizubní kartáček (ev. zubní nit), pravidelná návštěva dentální hygienistky… a s dalšími estetickými nedostatky si v takto ideálně připraveném terénu můžeme většinou snadno poradit. (A o tom příště.)

Při pohledu na fotografie smějící se Julie se zohyzděnými ústy jsem však nucena uznat jednu věc, která je jaksi nad tím vším, co se snažím sdělit. Totiž že -ať takový či makový- krásný je prostě ÚSMĚV. Kdo viděl klasické řecké pohledy z dovolené s fotografiemi smějících se jednozubých šťastných babiček a dědečků, ten ví, o čem mluvím. Táaakže: smějme se! Usmívejme se. Chechtejme se… Očima, ušima, nosem, ústy… A pokud je něco, za co se v úsměvu stydíme, určitě si s tím dokážeme poradit, když VŠICHNI přiložíme ruku k dílu.

Tak co? Lze na naši adresu okouzleně vydechnout:”Představ si, že někde na planetě žije někdo, kdo nás smí líbat!”???